Nedávno mi přišel dotaz, co to vlastně je - ta respektující výchova.
“Snažím se to praktikovat, ale nedaří se nám to. To naše dítě nás prostě neposlouchá.”
“Respektující výchova není prostředek k tomu, jak donutit dítě k poslušnosti. Je to životní styl.” Odpovídám a zamyslím se, že u nás už dávno jde o něco víc, než jen o výchovu.
Jde o to, že se spolu učíme mluvit laskavě a s respektem.
Že se nehodnotíme a nesoudíme.
Že se nesnažíme toho druhýho předělat k obrazu svýmu, měnit ho, manipulovat a nutit k něčemu, co sám nechce.
Že si nasloucháme a bereme v potaz naše potřeby.
Že děláme chyby a omlouváme se.
Zkrátka, že se (navzájem) poznáváme a poznáváme i svoje hranice.
A čím víc se známe, tím víc se máme rádi.
Je úplně jedno, jestli je teď řeč o partnerovi nebo o dítěti, že jo? Jsou oba totiž na stejný úrovni - vedle sebe.
Respektující výchova (nebo životní styl) pro mě znamená respektování určitý fáze, ve který se ten druhej, se kterým jsem v interakci, nachází. Ať už to je třeba blbá nálada Vojty, život v nevědomosti našich příbuzných, tradiční postoje k výchově naší širší rodiny… a nebo fáze vývoje mozku, ve který se zrovna nachází naše holčička.
Nedávno jsem holčičce řekla, že bych chtěla zkusit vynechat ranní pohádku v televizi, protože jedeme na výlet a bude hodně koukat v autě. Souhlasila s úplným klidem a ještě si šla sama vymyslet hru, což v zásadě nikdy nedělá. Když jsem si pak k ní sedla se snídaní, abych jí podržela panenku, kterou chtěla oblíknout, podívala se na tu mojí snídani a řekla:
“Já počkám, až dojíš.”
Jo, tohle prosim bylo jednoho dne naše ráno. Po extra dlouhý době. Době, kdy jsem chodila ven na holčičky spánek s nosítkem, pod kterým jsem měla pyžamo a neměla jsem ani vyčištěný zuby, natož make-up. Kdy jsem poslouchala křik a pláč od božího rána. Kdy holčička nedokázala počkat ani vteřinu a jít o samotě na záchod pro mě neexistovalo. Nedokázala prostě vidět naše potřeby. Protože byla (a pořád ještě je) prostě malinká. Teď už je ale vidět občas dokáže - těch dnů, kdy vůbec ne, je pořád míň a míň.
Bylo by krásný, kdyby to tak “snadno” šlo už napořád, že jo? Kdyby dítě jednoho dne uvidělo potřeby svejch rodičů a dokázalo je vidět už navždy. Kdyby spolupracovalo, ochotně přijímalo nabízený alternativy, hrálo si samo, když se nám to zrovna hodí a nechalo nás V KLIDU se najíst. A spolu s tím taky respektovalo SVOJE potřeby, nejen potřeby ostatních.
Až na to, že to takhle nefunguje. Nedokážeme to často ani my dospělí. Výchova (i život) je proces a proces je nelineární vývoj. Dva kroky dopředu a jeden krok zpátky. A tohle je přesně to, co se v našem společnym životě učim respektovat.
A ještě jsem tady nezmínila emoce! Respektovat autentický prožívání holčiččinejch emocí je pro mě asi nejtěžší zkouškou mateřství. Zkouškou, ve který už často uspěju a někdy vůbec.
A proč v tý zkoušce chci bejt pořád úspěšnější?
Protože mi někdy připadá, že jsou v našem světě vítány jen děti, který tiše skládají puzzle, staví věže z kostek, sedí u stolu a v klidu jí, poslouchají svoje rodiče a hlavně… bouřlivě neprojevujou žádný svoje emoce. Tak nějak věřím tomu, že my tohle můžeme změnit. Tak, aby jednou byly děti (a z nich později dospělí) přijímány a vítány v našem světě se vším, co k nim patří :-)
Autor: Tereza Chadimová, IG @velkyholkynebreci